Vladimir Vaclavek - Barvy radugy (2015)

Vladimíra Václavka známe ze skupiny Dunaj, na kterou nedávno navázal v nové formaci Dunajská vlna. Působil dále v kapelách E, Domácí lékař, Rale. S Ivou Bittovou natočil dvojalbum Bílé inferno a poté společně založili skupinu Čikori, která s přestávkami funguje dodnes. Nové sólové album Vladimíra Václavka se jmenuje Barvy radugy a někdejší výrazný představitel brněnské alternativní scény se na něm přesdtavuje jako písničkář.
Album Barvy radugy, které šaman a hudebník Vladimír Václavek připravil krátce po svých pětapadesátých narozeninách, představuje v kontextu jeho tvorby zajímavý počin. Je to stylově čistá a přitom pestrá kolekce písní, v nichž se nenápadně odráží vše, čím někdejší zásadní postava „brněnské“ scény prošla.
Skladba Pod bílou věží odkazuje svou naléhavostí k vodám Dunaje, recitované pasáže (Peří pocitů) připomenou písničkářovu ranou sólovou tvorbu a píseň Paci paci letí ptáci svou poetikou navazuje na společné projekty s bubeníkem Milošem Dvořáčkem. Jako celek jsou však Barvy radugy svébytná folková nahrávka – sugestivní nejen díky relativně široké škále pěveckých/vypravěčských rejstříků, ale také díky přirozenosti, která z ní sálá. Nevzpomínám si například, že bych si kdy všiml tak výrazně nápadného klouzání prstů po strunách kytary jako v písni Pod jezem. Přitom mi to jako posluchači nejen nevadí, ale považuji to za hudební nástroj svého druhu.
Jestliže jsem v souvislosti se starším albem Život je pulsující píseň kritizoval texty jako nepoetické, tentokrát musím Václavka coby textaře velmi pochválit. Hudebník, který v minulosti zdárně zhudebňoval Paula Eluarda (A nebe je na tvých rtech), Bohuslava Reynka (Starý mlýn, Blázen) nebo Federica Garcíu Lorcu (V některých duších…), tentokrát obstojí sám jako básník. V jeho textech se proplétá mystika s lyrikou, vztah k ženě s ódami na přírodu. A přitom přírodu nezastupují jen černé vrány, bílí holubi, noční motýli, soví oči nebo kopyta koní, ale také zapálené ohně, křídla dechu, plameny v očích a vždycky čistá voda. I když album končí nadkonfesionálním hymnem Vesmír se slovy Milana Prince („Každej má svou pravdu, modlící mlýnky, kríž…“), sám vnímám jako jeden z nejzásadnějších textů Pod jezem: „Dávno jsem ta řeka, ve které pluji dolů, pod jezem je vír a kola se točí pod jezem. […] Kdo zpívá, když mlčí prameny, kdo zpívá, když duši chybí plameny.“
Mystické poetice alba se svým jazykem asi nejvíc vymyká úvodní skladba Jako láska, rozkročená svými metaforami mezi syrovostí džungle a technikou tunelů a chromovaných aut. Píseň však zaujme nejen textem o nachromované tlamě, všivácích, cigáru a plyšových nesmyslech (kdysi Václavek s Dvořáčkem zpíval o plyšovém medvídkovi). V písni Vladimíra Václavka také nejvýrazněji podpoří Oskar Török na trubku. V dalších skladbách tento výrazný muzikant sice nemizí úplně, ale většinou autorův zpěv a kytaru pouze jemně podbarvuje klavírem a dalšími klávesovými nástroji. I podíl ostatních hostů, doprovodné zpěvačky Katky Černé a Václavkovy ženy Tanji Ebeling, je spíše symbolický. Jinak jsou Barvy radugy skutečně sólová deska.
Mimochodem díky Václavkovým bohatým zkušenostem z různých sestav působí Barvy radugy jako žánrově čistá – v tom nejlepším slova smyslu folková – nahrávka, která však může zaujmout i zapřisáhlé rockery nebo alternativce. Nebýt chybně užitého přechodníku v Princově textu Vesmír, neměl bych k albu žádné výhrady.
-- Milan Tesař